Architektonické praxe a plánování a řízení zastavěného prostředí zaostávají v zavádění nejmodernějších počítačových technologií – zejména umělé inteligence a rozšířené a virtuální reality; omezené množství implementovaných nástrojů a přístupů přispívá pouze okrajově. Cílem výzkumu je zhodnotit situaci jak v kontextu IT oblasti, tak i v sektoru architektury a zastavěného prostředí, poukázat na příčiny současného nastavení sektoru z hlediska výchozích bodů kreativity, používaných technologií a přístupů k jejich rozvoji, jakož i z hlediska ekonomického, sociálního a politického rámce, následně představit příležitosti k překonání zaostávání a nastínit cesty
„Architektura 90 %“ neboli produkční architektura se ukazuje jako cílová oblast pro efektivní nasazení umělé inteligence v architektuře a zastavěném prostředí. Minulé, nedávné i současné snahy, ať už statistické nebo parametrické, zpravidla selhávají bez ohledu na využití obecných adverzárních sítí a strojového učení. Naopak, učení s posilováním z lidské zpětné vazby (na rozdíl od učení s lidskou zpětnou vazbou) a různé techniky učení založené na imitaci, samoučení nebo transferového učení se jeví jako slibné. Možná překvapivě na první pohled, nejnovější úspěchy v robotice řízené umělou inteligencí poskytují plán: výzkum se zaměří na CAD software jako jedinečně vhodné prostředí, ve kterém se vnitřně odměňovaný počítačový agent-učedník může učit od svého mistra – lidského architekta – a postupně přebírat jeho práci a provádět dílčí úkoly
V rámci výzkumu se uplatní tři základní perspektivy: autentická, poetická kreativita, která překonává a předchází parametrizaci a algoritmizaci, za druhé, nové, v architektonickém navrhování dosud neaplikované strategie učení a tréninkové přístupy, a za třetí, souběh základní trojrozměrné a vícerozměrné prostorovosti architektury a nedávno vyvinuté technologie virtuální reality, stejně jako nová teorie lidského myšlení a inteligence, která čeká na implementaci ve strojovém učení (spolu s dalšími novými výpočetními přístupy). Vzhledem k shodě těchto tří aspektů se předpovídá singularita pro další rozvoj architektonického řemesla a oboru.
